Psí filozofie

Dveře mého domu se otevřely se zavrzáním. Na zápraží stál velký chundelatý pes prapodivné rasy. Voda z něj stékala proudem.

Pršelo a já seděl a psal.

"Dobrý den", řekl pes, "nemohl bych se u vás trochu ohřát?"

"Ano, samozřejmě," odpověděl jsem, avšak údivem mi málem vypadl z ruky šálek s čajem – ono to mluví?!

"Prosím vás, nedivte se tolik. Obvykle samozřejmě mlčím. Je to tak lepší. Ale v tomhle lijáku. Úplně jsem zmoknul. A vzhledem k tomu, že jsem tulák… Moc jsem potřeboval někde se ohřát a uschnout… Jste tu sám… Stejně vám pak nikdo neuvěří… A byla by škoda propásnout takovou příležitost si popovídat. Nemáte nic proti tomu?"

"Já? Ale ano… Ne…" čelist mi poklesla a jazyk vypovídal poslušnost, "tedy samozřejmě, ne… Chtěl jsem vlastně říct, samozřejmě pojďme si popovídat. Dáte si čaj?", nic lepšího mě pro začátek konverzace nenapadlo.

"A víte že rád," odpovědělo zvíře.

"Horký?"

"Ano, pokud možno."

"S cukrem?"

"Jestli vás to nebude obtěžovat."

"Vůbec ne."

Ovšem když jsem roztřesenýma rukama nahmatal konvici, napadla mě další otázka:

"Dáte si to… do šálku?"

"Raději do misky, jestli by to šlo," usmál se na mě pes.

Nalil jsem čaj do misky.

"Kapku koňaku? Abyste se nenachladil," už mě ta hra začala bavit.

"Ach, kdybyste byl tak laskav…"

Postavil jsem misku vedle psa. Ten k ní přiblížil čenich a očichal ji. Ne, spíš ne že "očichal", ale "přivoněl".

"Můj ty Bože, jak dlouho jsem neměl pravý cejlonský… A ten koňak, zdá se, že to je Courvoisier?"

"Ne, je to Remy Martin, mimochodem XO," – prohlásil jsem hrdě.

"To je skvělé. Tedy skvělé je to, že jste mi nabídl takové pohoštění. Na tom, že si už pletu značky koňaku nic skvělého není. Úplně odvykám dobrým manýrám," zdálo se, že pes posmutněl.

Spěšně jsem změnil téma:

"Seznámíme se tedy?"

"Lemt, lemt," – chlemtal pes z misky, "ach ano, velice se omlouvám, jak jsem jen mohl zapomenout? Dovolte abych se představil. Mé jméno je Moula."

"A já jsem Damián. Vy máte ale zvláštní jméno…"

"Můj pan mě pojmenoval Morfeus, ale pouliční psi mě přejmenovali na Moulu. Ale co na plat – oříšci."

"A nemrzí vás to?"

"Ale vůbec ne, věřte mi. Přece jestli mě osloví tak nebo onak, to ani špetku nemění moji podstatu. Pravda je, že se pořad někde potloukám, toulám, tak říkajíc… Kromě toho oni (myslím ty psy) si myslí, že jsem… jak bych to řekl… nepobral moc rozumu. Zkratka, že jsem hlupák."

"To tedy ne," namítl jsem rozhořčeně, "jsi, tedy chci říct, jste kdokoli jenom nejste hlupák. Ještě nikdy v životě jsem nepotkal mluvicího psa. A vůbec…"

"No právě – lemt, lemt – proto také."

"Prosím?"

"Mají mě za blbce, protože se povídám s vámi, s lidmi."

"?!"

"To se nedělá. To je taková psí etiketa."

"A ti ostatní, umějí to vůbec?"

"Nevím. A co je mi ostatně do toho. Ať je soudí Bůh. -lemt, lemt – čaj máte vynikající, už jsem se skoro zahřál."

"Tak nedáte si ještě ša… mističku?"

"Děkuji, neodmítnu."

"A co se týká vaši poslední poznámky, ohledně "ať soudí"… To byl jen takový výraz, nebo věříte?"

"Jak prosím?"

"Jestli věříte v Boha? Nebo to byl jen takový idiom, abych tak řekl?"

"Ach, to! Jak se to… Ani nevím, jak vám to mám říct."

Pes se zamyslel.

"Podle vás existuje nebo ne?" nevydržel jsem delší čekání.

"Jak to jen…" pes byl zjevně v rozpacích. "Tak, jak si to vy lidé představujete, samozřejmě neexistuje. To mluvím o starci se svatozáři na oblaku. Ale obecně vzato samozřejmě existuje. Nebo ne, jinak," Moula prudce pohnul hlavou, jako by odháněl mouchu. "Řekněme, že neexistuje nic kromě Boha. Vy, který tu sedíte, já, co ležím, čaj, který pijeme, i ten Courvoisier – všechno je On. Tedy Bůh. Na druhou stranu… jak bych to jen vysvětlil," a pes se začal usilovně drbat zadní tlapou za uchem, "když není nic než on, pak jako kdyby neexistoval. Jinými slovy, kdo může dosvědčit jeho přítomnost nebo absenci, když všechno je On? A kdyby někdo mohl, tak on sám a jeho otázka, a to kde by se v tom okamžiku nacházel, by zase bylo Bohem. Je to srozumitelné?"

"Moc ne," přiznal jsem se upřímně.

"Vidíte, právě v takových chvílích úplně souhlasím se svými soukmenovci. Ohledně toho, že jsem hlupák. Slovy to všechno nejde vyjádřit. Pak je opravdu lepší mlčet."

Zdálo se, že se toto téma Mouly hluboce dotklo. Vstal, přesně po psím způsobu, otřepal se tak, že kapky vody z něj sršely na všechny strany, a začal přecházet místnosti tam a zpátky tak, že zanechával na podlaze mokré stopy.

"Proč psi nemluví? Ani kočky ne? Že to neumějí? Ale proč? Nechtějí se ani učit. Nač? To nejdůležitější se nedá vypovědět slovy. To nejdůležitější v životě je umět si ho užít. Života, nebo Boha, chcete-li. Vždyť každý pes nebo kočka, každý strom nebo květina, všichni si ten život užívají. To je to důležité. A to je schopnost, kterou jste vy, lidé, ztratili. Možná navždy! Proto potřebujete tolik mluvit. Nám (například psům) stačí jen vrčet, když nám někdo bere jídlo, štěkat, když potřebujeme někoho postrašit (nebo jen tak, když nemáme nic lepšího na práci) a chrápat, když spíme. Všechny další zvuky jsou zbytečné a proto jsou falešné. Opravdová radost je totiž vždy v tichu."

"Ale počkejte," zdálo se mi, že jsem postřehl tu psí logiku, "co pokrok, kultura, nové technologie nakonec?"

"Pokrok? A kam vede ten váš pokrok?" vypadalo to, že jsme natrefili na Moulovo nejoblíbenější téma. V zápalu diskuse zapomněl na veškeré gentlemanské konvence a mluvil na mně skoro agresivně. Připomínal mi takového rozhořčeného profesora, jenž už posté vysvětluje pomalu chápajícím posluchačům teorém, který pro něj je nad slunce jasnější. Však jsem se také nepodobal připitomělému studentíkovi a můj vnitřní zápal byl zcela v souladu s teplotou našeho sporu.

"Kam vede váš takzvaný pokrok? Řeknete mi že k hojnosti, ale já vám odpovím, že ke zkáze planety, která vás živí. Řeknete, že do mořských a oceánských hlubin, ke vzdáleným hvězdám? Ale ve skutečnosti co nejdál od vás samotných. Řeknete mi konec konců, že díky pokroku (pro Boha, kdo vůbec vymyslel tak podivné slovo) se můžete cítit jako páni tvorstva, ale my, součásti toho tvorstva, vám řekneme – NE, nejste! Cítit se jimi samozřejmě můžete jak chcete, ale chováte se přesně jako dítě, které rozebírá na součástky své vlastní nejoblíbenější hračky. Ne? Řekněte mi," Moulovi už chyběla jen katedra, za kterou by se mohl postavit, "co pro vás udělal váš milovaný pokrok? Ulehčil vám život? Ne, protože to není život. Je to možná boj. Konkurence? Ano, prosím. Válka se sebou samým a s celým světem? S tím také budu souhlasit. Ale život to není."

Tady pes náhle přerušil svůj plamenný proslov a dodal už absolutně klidným, skoro nevýrazným hlasem:

"Pokrok vám ulehčuje smrt. Přesně tak. Od toho okamžiku, kdy jste vyměnili své dětské plenky za krátké chlapecké kalhoty, přestali jste žít. Zemřeli jste. Nebo přesněji: umíráte. Vaše bytost je zahnaná do hrobky cizích konvenci, kterým vy říkáte společenské. Tam bude ještě chvíli vzdorovat, plácat se. Tu v nepříhodnou dobu vyskočí, tam se zasměje nevhod, někdy zas nemístně zakřičí, ale je konec, už nejste nebo skoro nejste. Už jste šroubek, už na vás vyřezávají závit, už vás obrušují a srovnávají podle velikosti." Pes přišel k misce a upil čaj: "už jste jen malý šroubek v tom vašem složitém stroji zvaném "pokrok". Stroje, který se řítí do propasti."

Pes si lehl k misce, téměř ji objal tlapami a zcela se oddal chlemtání.

Došlo mi, že stojím uprostřed pokoje s přihlouplým těkavým úsměvem idiota.

"No a kde je podle vás východisko?" snažil jsem se zachovat v otázce náznak ironie.

Pes chlemtal dál.

"Ptám se, kde je východisko?" zopakoval jsem otázku hlasitěji.

"Nikde…"

"Jak to…"

"Nijak. Není východisko, to je vše. Spí to ve vás," pes přestal pít, s klepnutím nechal hlavu spadnout vedle misky a díval se na mě zpod obočí, "spí ve vás to, čemu říkáte Bůh. A nikdo neví, kdy se to probudí. Vy samozřejmě chcete najít východisko hned teď. S něčím zápasit, předělat všechno, změnit od základů. Avšak to nepomůže. Užitečnost těch vašich revoluci se rovná prospěšnosti polucí, jestli mi rozumíte."

Dostal jsem záchvat smíchu.

"Ano, tak. Jaký je v tom rozdíl, když stejně spíte. Když to ve vás spí. Jestli se ve spánku budete zmítat nebo ležet klidně, je to úplně jedno. Tak se vám ještě jednou vymění prostěradlo…"

Na krátký okamžik jsem si najednou uvědomil celou zvláštnost té situace. Mluvicí pes… Koňak Courvoisier, cejlonský čaj… Mírně řečeno neobvyklý rozhovor… stojím tu uprostřed pokoje s idiotským úsměvem. Třeba jsem se zbláznil? Nebo se mi to zdá? Podrbal jsem se za uchem skoro jako pes. No, definitivně jsem se zbláznil. Nebo se mi to zdá. Nebo jsem se zbláznil a zdá se mi to. Pak mě najednou napadlo: "No a co? Když už mi tak říkajíc "šplouchá na maják", pak se musím stejně léčit. Pak je jedno jestli o hodinu dřív nebo o hodinu později… Když spím, tak se určitě probudím. A přitom máme tak zajímavý rozhovor. Teda je to samozřejmě celé nesmysl, ale když spím, tak proč bych to nedoposlechl?

A pustil jsem do té hry s novou vervou.

"A přece," řekl jsem hodně nahlas, protože pes už podřimoval u své misky "a přece, kdyby všechno, co jste teď o nás lidech řekl byla pravda (a já rozhodně shledávám, že to dává jistý smysl), co nám radíte? Jaká jsou vaše doporučení?"

Bohužel, skutečnost, že jsem svojí otázkou tak vysoko nastavil laťku jeho názoru, na Moulu neudělala žádný dojem.

"Uvědomit si." Řekl krátce.

"Co?"

"Uvědomit si. Uvědomit si, kdo jste a co je ve vás. Ostatní přijde samo."

"A nemáme dělat nic?"

"Proč ne? Můžete, jestli chcete. Ale uvědoměle. Můžete sebou kolik chcete šít pod dekou, ale uvědomte si, že spíte."

"A pak?"

"Pak se možná probudíte," zívnul si pes, "časem."

"A když všechno, co mi tu povídáte, není pravda?"

"Jen to zkuste. A pak mi budete vyprávět."

"Ale počkejte. Proč bych to měl zkoušet, když vám třeba vůbec nevěřím?"

"Tak nevěřte," zdálo se, že pes začal znovu podřimovat, "asi před hodinou a půl jste například nevěřil, že existuji mluvící psi."

"To je pravda."

Posadil jsem se k psacímu stolu a zamyslel se. Pak jsem se stejně zamyšleně vydal do kuchyně uvařit kávu. Sobě i Moulovi, jestli bude chtít. Když jsem se za dvě minuty vrátil do pokoje, pes seděl zpříma a po ospalosti nebylo ani stopy.

"Prosím za prominutí," spustil, "tak je to se mnou vždycky. Zapovídám se, a pak… Horký čaj, koňak… Však jistě chápete. Vy už jste se asi chystal večeřet? Odpusťte laskavě, že jsem vás zdržel…"

"Ale co vás nemá," snažil jsem se ho uklidnit, "nedáte si kávu?

"Ne, ne, děkuji. Měl bych jít…"

"Počkejte, tolik jsem se těšil, že si ještě popovídáme…"

"Ale ne, už je na čase…"

Pes vstal a zamířil se ke dveřím. Na prahu se zastavil a rozhlédl se po pokoji.

"Odpusťte, našlapal jsem tu."

"Nevadí, to uklidím," vyhrkl jsem, "třeba přece jen zůstanete? Povečeříme?"

"Děkuji, už jsem dnes jedl." Moula se zjevně cítil provinile, bylo mu to vidět na očích, ale nemohl jsem s tím nic udělat.

Šťouchl nosem do dveří a vyšel ven. Zůstal jsem stát uprostřed pokoje s konvici na kávu a šálky v rukou.

"Uvidíme se ještě?"

"Určitě ano."

"A kdy?"

Žádná odpověď.

"Kdy?"

Plesk, plesk, plesk, – bylo slyšet od kaluží.

Rychle jsem odložil konvici a šálky, vrhl jsem se k lednici, popadl velký kus slaniny, doběhl Moulu, který už byl u branky a strčil mu to maso do tlamy.

"Che – chu-ji fe-chi-che," poděkovalo zvíře.

Pak se na mě ještě jednou provinile podíval… a vykročil z branky ven. Dlouho jsem ještě stál u vrátek v pantoflích, po kotníky v louži a díval se za nim.

"Na viděnou, Hlupáku mezi psy," zašeptal jsem a usmál se, "vím, kdy se znovu uvidíme… až se probudím."

Vrátil jsem se domu, zamkl dveře, nalil si kávu a napsal na čistý list papíru: "Dveře mého domu se otevřely se zavrzáním. Na zápraží stál velký chundelatý pes prapodivné rasy …"